Lípa století
V neděli 28. října 2018 jsme v rámci projektu Staleté kořeny v parku Folimanka ve spolupráci s Městskou částí Praha 2 vysadili památnou lípu. Krom hymny, modliteb, proslovu radního Praha 2 Ing. Jaroslava Šolce zazněla i následující promluva Petra Káchy.
Proslov k 100. výročí založení ČSR
Slavíme dnes velké výročí. Sto let naší státnosti, sto let republiky. Můžeme sice říci, že naše státnost se utváří už přes jedenáct století od dob Velké Moravy, a je to pravda. Také můžeme říci, že z těchto sta let jsme 47 let nežili ve svobodné republice, protože zde šest let byl Protektorát a čtyřicet jedna let komunistická vláda podřízená Sovětskému svazu. Tedy téměř na půl století jsme těžce vydobytou svobodu a demokracii ztratili. Přesto, anebo právě proto, je potřeba si výročí vzniku republiky a základů, na kterých stojí, připomínat.
Když se Tomáš Garrigue Masaryk rok a půl po svém čtvrtém zvolení prezidentem rozhodl ze zdravotních důvodů odstoupit z funkce, naléhavě v abdikačním projevu vybízel národ i poslance, aby se drželi těch ideálů, na kterých byl národ založen. Řekl: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.“ Nyní, sto let po vzniku republiky, se ptáme, jaké to byly ideály, ze kterých naše republika vyrostla.
Masaryk přirovnával stát ke stromu, který má své neviditelné kořeny, ze kterých vyrůstá. Bez kořenů strom nejen neroste, ale hyne. Kořeny stromu zajišťují stabilitu, výživu a přísun vody. Pokud dojde k oddělení stromu od kořenů, strom během krátkého času uhyne. Stejně i stát, který se nedrží svých kořenů, nemá budoucnost, nenese plody a neroste do velikosti a vznešenosti. Jak můžeme upevnit kořeny české státnosti, abychom opět český národ viděli vyrůst do velikosti a krásy?
Potřebujeme se ohlédnout do minulosti. Tam najdeme osobnosti, které stály u zrodu idejí, na kterých pak T. G. Masaryk s dalšími lidmi vystavěl naši republiku. V dějinách objevíme své kořeny a také naši národní identitu, která byla během posledních sta let často ohrožována.
Jak už bylo zmíněno, počátky naší státnosti sahají až do 9. století, kdy vznikl vůbec první slovanský státní útvar, zvaný Velká Morava. Byla to poměrně velká říše uprostřed Evropy, které se podařilo dosáhnout jak nezávislosti na Francké říši, tak i obrovského kulturního a duchovního rozmachu. Za zmínku stojí jedinečný projekt knížete Rastislava, který požádal byzantského císaře o vyslání biskupů, kteří by na Velkou Moravu přinesli křesťanskou víru hlásanou jazykem srozumitelným jejím obyvatelům. Císař Michael III. vyslal na cestu jedny z nejlepších učenců, které Byzanc měla, Konstantina a Metoděje. Ti věděli, že pro hluboké porozumění křesťanské zvěsti je třeba, aby i prostí lidé mohli slyšet Bibli ve srozumitelném jazyce, proto vytvořili pro slovanský jazyk vlastní písmo, do kterého Bibli přeložili. Založili školu, kde v krátké době vyučili dvě stě kněží, kteří konali bohoslužby ve slovanském jazyce, pomohli vybudovat právní řád a rozvinuli vzdělanost a kulturu. Tím se zahájil rozkvět národa. Konstantin a Metoděj dosáhli uznání a schválení slovanské bohoslužby a písma u papeže a založili biskupství. Z křesťanství se odvozuje náš civilizační rozvoj – vzdělání, kultura, právní řád, hospodářství i sociální soužití.
Po pádu Velké Moravy se těžiště politického a duchovního života přeneslo do Čech. Za vlády Přemyslovců, kteří vládli bez přerušení 430 let, došlo k upevnění české identity a státnosti a české království se stalo významným politickým centrem Evropy. Poté následovaly královské dynastie Lucemburků, Habsburků, Jagellonců a opět Habsburků až do vzniku první republiky. Od prvního historicky doložitelného Přemyslovce Bořiv
oje až do vzniku republiky je to 1050 let. Pokud považujeme bitvu na Bílé hoře roku 1620 za zánik české samostatnosti, i tak trvala 753 let, což poskytuje silný základ pro existenci samostatné republiky uprostřed Evropy.
Toto je rovina státní, politická. Existuje rovina duchovní, kulturní a hodnotová. Tam můžeme sledovat paralelní linii, a to na osobnostech, které dodávaly národu vnitřní sílu, formovaly jeho staleté kořeny, ze kterých my dnes žijeme, pokud se jich držíme. Kdo jsou tyto osobnosti a co nám předaly? Nemůžeme zde jmenovat zdaleka všechny, proto zmíníme jen několik z nich, které vtiskly národu ideje, ze kterých čerpal T. G. Masaryk a považoval je za základ státu.
Už zaznělo, že Konstantin a Metoděj přinesli Slovanům vzdělanost, nové písmo, bohoslužbu, právo. Přestože slovanská bohoslužba zanikla a byla udržována jen v Sázavském klášteře, křesťanská víra se v lidských srdcích uchytila. Důvodem, proč učenci usilovali o vzdělání lidí, bylo, aby se stali vyspělými, samostatnými lidmi, kteří jsou schopni si vytvořit vlastní názor a nejsou zmanipulovatelní. Chtěli, aby Moravané byli svobodným národem, který není zotročován ani politicky, ani morálně. Konstantin napsal ve své předmluvě k evangeliím tuto výzvu Slovanům, která je i dnes pro nás aktuální: „Vy všichni, kdo krásu svých duší vidíte a milujete, rádi byste temnotu hříchů zapudili a hniloby světa se zbavili, rajský život nalezli a unikli ohni horoucímu: Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte slovo, slovo, které od Boha přišlo.“ Je to výzva k samostatnému uvažování vlastním rozumem a naslouchání Božímu slovu obsaženému v Bibli.
Stejný důraz nalézáme u reformátorů, kteří v naší zemi ovlivnili dějiny. Jeden z nich, Jan Hus, pokračoval v díle Konstantina a Metoděje, protože i jemu šlo o to, aby kázání bylo v českém jazyce, aby tomu lidé rozuměli a Boží slovo začalo měnit lidská srdce. Nešlo o to přijmout formálně křesťanskou víru, šlo mu o to, aby se každý člověk osobně setkal s Ježíšem Kristem a stal se jeho následovníkem. Mluvil o pravdě a tou pravdou mu byla osoba Ježíše Krista. Lidé dnes znají Jana Husa jako bojovníka za pravdu, který pro pravdu i zemřel, ale často neví, pro jakou pravdu Hus umíral. Nebyla to informace, byla to milovaná osoba. Život v pravdě byl poselstvím, které Hus vtisknul Čechům jako duchovní DNA, jako touhu po něčem opravdovém, čistém, jako vizi krásného ideálu života v lásce a upřímnosti před Bohem i lidmi.
Možná tento ideál není dosažitelný, možná je pro lidi příliš vysoký. Ale Hus neviděl řešení ve snížení této laťky a přijetí života v kompromisech, kdy ho bude pálit svědomí, protože udělal něco, co bylo proti jeho vnitřnímu přesvědčení a víře. Stejné je to s jeho vírou ve vítězství pravdy. Říkal Čechům: „Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až na věky, ač na čas poražena bývá.“ Ano, Hus žil velkými ideály, přesto žil v realitě a věděl, že někdy to chvíli trvá, než pravda zvítězí. A ona zvítězí právě díky těm, kteří nerezignovali na víru ve vítězství pravdy a nezačali žít v kompromisech se svým svědomím.
Hus věřil, že pravda osvobozuje, a proto si přál, aby Češi pravdu poznávali a přijali, a nebyli tak více zotročováni. Každý systém má více či méně sklony lidi manipulovat a zotročovat je. Používá k tomu určité nástroje a jedním z nich je lež, klam nebo polopravda.
Jan Amos Komenský jako biskup Jednoty bratrské a účastník pobělohorských otřesů v českém království navázal na odkaz Jana Husa v touze po opravdovém životě ve víře, pravdě a lásce. Dnes jsou hodnoty jako láska a pravda v pohanění, dokonce se vytvořil urážlivý termín „pravdoláskaři“. Jsou jím označováni ti, kteří se otevírají bezmezné toleranci i toho, co je pro společnost destruktivní. To je však chybná interpretace života v lásce a pravdě. Pravda i láska vždy dokáží nastavovat zdravé hranice, které chrání jak společnost, tak individuálního občana.
Komenský napsal roku 1650 Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, protože viděl její úpadek v exilu a očekával její zánik. Tam zmínil svoji víru, že se vláda opět vrátí do rukou Čechů. Před sto lety se naplilo toto Komenského očekávání. Ovšem – bylo to všechno, co nám Komenský odkázal? Tato naděje byla jen úvodem ke skutečnému odkazu, který spočíval v šesti hodnotách odevzdaných českému lidu. Na prvním místě nám odkázal lásku k pravdě, dále knihu Boží – Bibli kralickou, zatřetí kázeň a disciplínu, začtvrté svornost národa v horlivé službě Bohu, zapáté čistotu českého jazyka a konečně kvalitní vzdělávání a výchovu mladé generace. To je šest věcí, ve kterých Jednota bratrská vynikala, a nyní je biskup Komenský předává nám jako dědictví s naléhavou výzvou: „Tvé je to dědictví, tobě dané před jinými národy, ó vlasti milá! Ujmi se svého práva jako svého, až své pravdě navrátí průchod Pán, tvůj Slitovník.“
Ano, republiku máme už sto let. Komenského proroctví o tom, že se Čechům do rukou vrátí možnost rozhodovat o vlastním osudu, se splnilo. Masaryk ho citoval na úvod svého projevu po svém zvolení prezidentem. Václav Havel se na něj odvolával po pádu komunismu. Marta Kubišová ho nad národem zpívala. Nezapomněli jsme však na to, co nám Komenský chtěl říci? Že jde o právě duchovní odkaz, nejen o naši státnost? Přijetí dědictví Jednoty bratrské je něco zcela konkrétního a lze jej uskutečnit.
Jak bychom na základě odkazu našich nejvýznamnějších historických osobností mohli pojmenovat základní kořeny naší státnosti a naši národní identitu? Můžeme to ukázat na lípě, našem národním stromu. Lípa srdčitá má srdce v názvu, ale tvar srdce mají též její listy, koruna, a dokonce kořenový systém. Srdce je symbolem lásky. Láska je naší národní identitou, a přestože to sami o sobě nedokážeme říci, je to tak. Vidět to můžeme i na revoluci v roce 1989, které se pro její pokojný průběh začalo říkat sametová. Stejně tak rozdělení Československa proběhlo bez násilí, což v Evropě není běžné.
Další hodnotou je láska k pravdě, kterou nám ukazoval Jan Hus a která stále rezonuje v srdcích Čechů. V anketách, která hodnota je pro Čechy nejdůležitější, vychází pravda jako první v řadě. Češi opravdu nemají rádi přetvářku a lež, ačkoliv sami často žijí ve lži. Ukazuje se to i na tom, jak nelibě nesou trend potírání takzvané politické nekorektnosti, který sem směřuje ze Západu. Děláme si legraci z toho, co je politicky korektní, protože jaksi podvědomě cítíme, že nás někdo učí lhát. Nepátrá se po pravdě, ale po tom, co se politicky hodí. Ta skutečná pravda je někdy nepříjemná, ale je vždy zdravá a je potřeba ji říkat nahlas. Masaryk říkal, že pravda je ve všem nejpraktičtější, nikdy nemůže být sama o sobě škodlivá, zatímco lež vždy komplikuje jednání.
Od pravdy se odvozuje víra. Bez víry bychom ani tu republiku neměli. Masaryk uvěřil ideji samostatného státu a šel za ní s nasazením vlastního života. Na čem stojí náš národ, ne-li na křesťanské víře, křesťanských hodnotách. A nic na tom nemění ani statistiky, které ukazují, že jsme nejvíce ateistický národ v Evropě. Statistiky počítají členství v církvi, ne skutečnou víru v lidských srdcích. Záleží na tom, co posuzujeme, zda vnější projevy, obřady atd., nebo vnitřní stav srdce. K tomu směřoval Masaryk, když napsal: „Obrození naše musí být obrození duše, – obrození musí být novým životem celého člověka, musíme opět a cele hledat pravdy, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdy až do smrti.“
A dnes vidíme statisíce muslimů v Evropě, mnoho z nich je připraveno pro svoji víru přinést velké oběti s cílem politicky či mocensky převzít vládu. Tváří v tvář reálné islamizaci Evropy se nezbytně potřebujeme navrátit ke křesťanské víře, na které byla naše civilizace založena a díky níž jsme dosáhli svobody a prosperity. Naše obrácení ale nemá být k filosofii křesťanství, ale jedině k osobě Ježíše Krista, který se obětoval za člověka, aby ho vykoupil z moci jeho hříchů a dal mu život věčný. Každý Čech může mít osobní a přátelský vztah s Ježíšem Kristem.
Tato víra vede ke svobodě, a to jak té vnitřní od moci zla a hříchu, tak občanské a společenské. Svoboda je tedy další kořenovou hodnotou našeho národa, po které stále toužíme a pro kterou byli mnozí Češi připraveni položit život – a také položili. Skotský právník a historik Alex Fraser Tytler ve své knize Příčiny pádu demokracie v antických Athénách napsal: „Průměrná doba trvání velkých světových civilizací ve fázi rozkvětu činí přibližně dvě století… Všechny postupně procházely těmito stádii: od otroctví k víře, od víry k odvaze, od odvahy ke svobodě, od svobody k hojnosti, od hojnosti k sobectví, od sobectví k sebeuspokojování, od sebeuspokojování k apatii, od apatie k závislosti, od závislosti zpět k otroctví.“ Něco na tom bude a je zajímavé, že víra stála na počátku přelomu z otroctví do svobody.
Poslední kořenovou hodnotou je důstojnost. Úcta k člověku bez ohledu na jeho společenské postavení, bohatství, slávu či pracovní výkon. Ale také úcta k sobě samému, vědomí vlastní hodnoty a identity, která člověka chrání před zaprodáním se a ponižováním. Společnost má povinnost chránit slabší, ty, kteří se sami bránit nemohou. Musí jim zajistit stejná práva, jako těm silnějším, mocnějším a bohatším. Ať se týká lidí starých, postižených, žen a dětí, ale také umírajících či ještě nenarozených. I tito mají právo na život a úctu druhých. Masaryk k tomu napsal: „Moderní humanitismus uznává práva slabého; vždyť v tom je smysl všeho úsilí o pokrok a uznání důstojnosti lidské.“
Hlavní hodnotu, identitu a nosnou ideu českého národa nalezl Masaryk v humanitě, tedy lásce k člověku podle Ježíšova výroku: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Pravé lidství odvozené od učení Ježíše Krista v Kázání na hoře a z odkazu Jednoty bratrské. Pravé bratrství mezi lidmi, to byl pro Masaryka vrchol českých dějin a poslání, které Bůh Čechům svěřil: „Bratrství je tedy vrchol a centrum historického národa českého. V Bratrství projevila se česká přirozenost, česká člověckost. Bratrství je posud nejčistším národním projevem české člověckosti a ovšem i božnosti. Člověctví, humanita bratrská je projev člověka českého, je vrchol a centrum naší historie.“
Zůstávají tedy čtyři hlavní kořenové hodnoty, na kterých byla naše státnost založena a v nichž spočívá i naše identita a poslání: pravda, víra, svoboda a důstojnost. V důstojnosti je obsažená i láska, bratrství či humanita, jak ji použil Masaryk. Z těchto kořenů vyrůstá ještě mnoho dalších větších či menších kořenů, které také náš národ drží a vyživují, jako je například spravedlnost, pracovitost, podnikavost, odvaha atd.
Dnes, přesně sto let od vzniku republiky se můžeme k těmto hodnotám navrátit. Nejen můžeme, ale musíme, pokud chceme zajistit budoucnost pro sebe i naše děti. I dnes je třeba bojovat za pravdu, víru, svobodu a důstojnost, a to nejen velké boje na mezinárodním bojišti, ale také na rovině naší země, komunální politiky, v zaměstnání, rodině, a především ve svém srdci v každodenním životě. Pojďme navázat na staré, ale dobré kořeny našeho národa, abychom opět přinesli hojné ovoce nejen pro sebe, ale i mnohé národy.